Návrat tlusté peněženky (EURO)

Jednoduchá
rovnice, podle níž tvrdší pravidla automaticky povedou k vyšším příjmům do
rozpočtu, zdaleka neplatí, uviedol pre český časopis Euro na margo návrhu zvýšiť
odvody pre živnostníkov a dohodárov Radovan Ďurana z INESS dňa 7.3.
2011.

Návrat tlusté peněženky (EURO)

Slovensko zkouší zavést odvodový
bonus. Reformu, na níž kdysi pohořela ODS

Ladislav Orbán je spokojený muž. Když v bílém plášti
prochází kolem naleštěných nerezových strojů, připomíná lékaře, jenž hrdě
představuje svůj tým. Jeho doménou však není medicína, ale výroba uzenin.
Klobásy od Orbána zná v Bratislavě víc lidí, než kolik by si jich dokázalo
vzpomenout na jméno ministra financí. Uzenář, který kdysi začínal podomácku, má
dnes novou výrobní halu postavenou za přispění Evropské unie a ve městě platí
za solidního zaměstnavatele. Kolik řezníků pro něj pracuje na dohodu nebo živnostenský
list? Ladislav Orbán nevěřícně kroutí hlavou. „Ani jeden. Když tu někdo bourá
maso nebo vyrábí párky, tak přece chodí do práce a je můj zaměstnanec, ne?“
vysvětluje bratislavský řezník. „Na nějaké ty finanční triky já nevěřím, jsem
muž ze staré školy,“ dodává hrdě.

Kdyby mělo Slovensko takových podnikatelů více, je dost
dobře možné, že by nemuselo řešit podobný problém jako Česko: chybějící peníze
v rozpočtu. A jelikož obě země nasadily stejnou akutní léčbu, mohlo by se na
první pohled zdát, že jsme opět v dobách společné federace s jedním
ministerstvem financí. Slovenské má ale náskok. Zatímco v Česku se bude letos
narovnávat sazba daně z přidané hodnoty na 20 procent, Slováci šokovou léčbu
pomocí DPH provedli ještě za vlády Mikuláše Dzurindy v roce 2005. Loni jen
přidali jeden procentní bod navrch. „Zvýšení v minulém roce bylo jen první
pomocí ekonomice. Bez ní by se Slovensko za tři roky ocitlo na prahu bankrotu,“
vysvětlil týdeníku EURO Peter Goliaš, ředitel ekonomického think-tanku INEKO.

Dál už ale česko-slovenské poměřování pokulhává. Na rozdíl
od tuzemska, kde se pomocí čachrů s DPH jen látají díry v důchodovém systému,
mají Slováci vymyšlenou komplexní sociální reformu. I když funguje zatím jen na
papíře, může být pro nás inspirací. V dobrém i ve zlém.

Pět let po narovnání DPH na jednu sazbu Slováci zjišťují, že
efekt vyššího výběru daní vyšuměl. Zvýšené přímé daně přinesou okamžité peníze,
ty ale samy o sobě nic nezachrání. Dokonce ani sama důchodová reforma nestačí.
Bez další hloubkové revize všech daní, pojištění, odvodů a odpisů může i v
Česku lehce nastat podobná situace, kterou teď horečnatě řeší naši východní
sousedi – peníze už zase došly. Řečeno parafrázovaným výrokem Vladimíra Špidly
– zdroje tu nejsou. A je tu ještě jeden důvod, proč se o slovenské reformy
zajímat. Svoboda a Solidarita (SaS), druhá nejsilnější koaliční strana v čele s
autorem Dzurindových reforem a bývalým podnikatelem Richardem Sulíkem, bojuje
za prosazení odvodového bonusu. Jinak také „tlusté peněženky“, s níž v rámci
své modré šance před pěti lety pohořela ODS.

 
Jánošík naruby

A stejně jako kdysi Vlastimil Tlustý, zkouší také Richard
Sulík obrátit jánošíkovské heslo „bohatým brát a chudým dávat“ na „dávat skoro
všem“. Odvodový bonus vypadá na první pohled stejně fantasticky jako pokus o
sestrojení perpetua mobile. Také dosud největší ekonomický experiment od dob
kuponové privatizace prozatím funguje jen na papíře a připomíná pohádkový
příběh o tom, jak se všichni budou mít dobře. Richard Sulík, na něhož po volbách
tak trochu zbyla funkce předsedy parlamentu, si svůj koncept rozložil do tří
let. A nijak se netají tím, že by chtěl završit své dílo, které v roce 2004
odstartoval jednotnou daní z příjmu ve výši 19 procent. Přesně tou daní, z níž
kdysi opisovala ODS.

Jak by měla reforma, která prozatím nikde na světě
nefunguje, vypadat? Nejprve by se ořezaly sociální dávky, jejichž počet by měl
klesnout ze 70 na pouhých šest. Velké finále by pak v roce 2013 obstaral
přechod na systém negativní daně z příjmu, kterou propagoval nobelista Milton
Friedman a u nás se o ni před šesti lety pokoušel stínový ministr financí ODS
Vlastimil Tlustý (viz Univerzální voják Tlustý). Každý občan bude mít nárok na
základní státní dávku ve výši životního minima, která dnes dosahuje 185 eur
měsíčně. Dávka se bude snižovat úměrně k platu. Při desetinásobku životního
minima klesne na nulu. Ani pak ale efekt „tlusté peněženky“ nevyprchá. Díky
snížení sociálního a zdravotního pojištění, které chce Sulík vybírat po devíti
procentech ze superhrubé mzdy, se čistý příjem zvedne i těm, kdo už na bonus
ztratí nárok.

A kde na to všechno Slovensko vezme? Kromě zeštíhlení
sociálního státu, na který dnes padne 46 procent rozpočtu, také rozbouráním
existujícího důchodového systému. Zatímco dnes průměrný starobní důchod
vyplácený státem dosahuje 360 eur, po završení Sulíkových reforem by penzisté z
eráru pobírali jen odvodový bonus – tedy oněch 185 eur měsíčně. Vše ostatní by
si museli naspořit ve druhém pilíři – tedy v penzijních fondech.

Jenže do takové revoluce se zatím na Slovensku žádné
politické straně příliš nechce. Ostatně na přísně liberálním modelu jednotné
základní dávky, kterou by ve stejné míře pobírali penzisté i nezaměstnaní, už
netrvá ani sám Richard Sulík. „Rozhodně nepoložím vládu jen kvůli tomu, že
nebudu mít svoji hračku,“ říká rezolutně s tím, že parametrickým změnám se
nebrání. Podobně to vidí i ekonom Peter Goliaš: „Myslím si, že je to trochu
utopie a nakonec to v původně navrhované podobě politicky neprojde.“

 Superhrubá inspirace z Česka

Což ovšem nemění nic na plánu, že minimálně první tři kroky
sociálních reforem ze Sulíkovy dílny se podaří protlačit parlamentem. Jako
první chce Slovensko od 1. ledna 2012 zavést superhrubou mzdu a dokončit
projekt Unitas – postupně sloučit daňové a celní úřady se Sociální pojišťovnou
(obdobou České správy sociálního zabezpečení) do jediného superúřadu.

Česko-slovenská inspirace tady platí obráceně. Zatímco Praha
dnes narovnáváním DPH kopíruje program Dzurindovy vlády, v tomto případě
opisovala Bratislava z plánů českých politiků. Potíž je ovšem v tom, že samotné
sčítání podílů zaměstnance a zaměstnavatele je pouhou účetní pomůckou, která
zpřehlední kalkulaci odvodů. Do tolik propagovaného rovnostářství, na němž
stojí a padá odvodový bonus, má superhrubá položka daleko. Mít přehlednější
výplatní pásku ještě neznamená odvádět státu stejně. Typickým příkladem je
Česko, které chce naopak superhrubou mzdu od příštího roku zrušit. Zatímco
bezdětný zaměstnanec s průměrným platem odvede sám za sebe jedenáct procent z
toho, co dostává od zaměstnavatele jako hrubou mzdu, s polovičním platem a
dvěma dětmi zaplatí nulu.

 Živnostníci, třeste se

Mnohem zásadnější tah ovšem kabinet premiérky Ivety Radičové
chystá na příští rok v daňové soustavě. Zatímco pro zaměstnance se prakticky
nic nezmění, stát řádně zatopí především živnostníkům a těm, kteří pracují na
dohodu. A to je v zemi se čtrnáctiprocentní nezaměstnaností znepokojující
zpráva. Vláda se chystá především zvýšit vyměřovací základ. Zatímco dnes
představuje stejně jako v Česku polovinu příjmů, napřesrok by se měly výdělky
dělit koeficientem ne vyšším než 1,4. Zaplacené sociální a zdravotní pojištění
už také nebude možné odečíst z daní. Samostatně výdělečně činní si budou muset
sáhnout hlouběji do kapsy. „Podle našich odhadů zaplatí živnostník vydělávající
měsíčně kolem 1500 eur o padesát eur navíc. U lidí zaměstnaných na dohodu to u
stejného výdělku může být až sto eur,“ vypočítává Peter Goliaš.

Jednou z těch, koho vyšší zatížení postihne, je i Janka
Ondíková, produkční bratislavského klubu A4. O samotný provoz sálu, který
vznikl v místech legendárního V-klubu, kde začínali třeba Jožo Ráž nebo Marián
Labuda, starost nemá. A4 sídlící v nevzhledném Domě umění na náměstí SNP má
granty z Evropské unie, Visegrádu i od ministerstva kultury. Jenže lidé, kteří
se o alternativní prostor starají, jsou živi z autorských honorářů. A ty už od
letošního roku podléhají sociálnímu pojištění. Zatímco v Česku takové pravidlo
platí už od roku 2009, na Slovensku o něm ví málokdo. Navíc se nové opatření
natvrdo projeví až napřesrok při ročním zúčtování.

„Volila jsem pravici, protože jsem si myslela, že dává
prostor vlastní iniciativě a upřednostní ty, kteří se o sebe dokážou postarat
sami. Jenže teď na to spíš doplácíme,“ říká Ondíková. Za pravdu jí dává i
základní myšlenka, na níž je odvodový bonus postaven. Měl by totiž motivovat
občany, aby si sami hledali práci a nebyli odkázáni na životní minimum
garantované státem.

 Život na fakturu

Důvody, proč se pravicová vláda rozhodla ubrat zrovna těm,
kteří nespoléhají na státní politiku zaměstnanosti, jsou přesto přesvědčivé.
Živnosti totiž nezneužívají pouze ti, kteří pracují na volné noze, protože si
jejich klienti nemohou dovolit vytvořit zaměstnanecké místo. Na Slovensku se s fakturanty
roztrhl pytel a nejen firmy, ale i sami zaměstnanci rádi přecházejí na klasický
„švarcsystém“.

I když žádné oficiální statistiky zaměstnaneckých míst,
která se obcházejí pomocí živností a faktur, neexistují, leccos napoví výběr
odvodů. Sedmdesát procent OSVČ na Slovensku platí minimální odvody, které v
tomto roce činí 109 eur měsíčně. „Dá se logicky usoudit, že z těch 70 procent
značná část optimalizuje základ daně a ve skutečnosti má vyšší příjmy,“ varoval
ministr financí Ivan Mikloš.

Také strůjce reforem Richard Sulík poukazuje na to, že
hlouběji do peněženky budou mít především ti, kdo šidí stát. „Dopady na
živnostníky budou poměrně malé. Reforma postihne ty, kteří dnes legálními
způsoby obcházejí povinnost platit odvody, kteří mají velké příjmy z kapitálu,“
hájí chystané kroky vlády. Ekonom
Radovan Ďurana z Ústavu ekonomických a sociálních studií INESS ale upozorňuje,
že jednoduchá rovnice, podle níž tvrdší pravidla automaticky povedou k vyšším
příjmům do rozpočtu, zdaleka neplatí. „Výdělek na faktury vykazuje půl milionu
lidí. Neznamená to ale, že kdyby všichni odvedli státu více, situace se jak
mávnutím kouzelné hůlky zlepší,“ argumentuje. Sám odhaduje, že možná až pětina
lidí kvůli zvýšeným odvodům raději s legální živností skončí a bude část příjmů
vydělávat bokem, načerno.

 Skončit
jako Tlustý

Sulíkovi proto hrozí, že se dostane do stejné situace jako
jeho někdejší zaměstnavatel Vlastimil Tlustý – reforma zůstane stát na půli
cesty. Povede se přijmout superhrubou mzdu, která v kombinaci s rovnou daní
tvoří pouhý základ přestavění systému, o odvody se ale povede v rámci koalice
dlouhá bitva, která skončí patem.

České zkušenosti se zamrzlou reformou ovšem už Tlustý
nenabídne. I když velmi stál o to, aby se role vyměnily a český exministr financí
přešel do Sulíkova týmu, strůjce slovenských reforem s ním nepočítá. Nepočítá
ani s tím, že by „z jedné vody načisto“ slovenskou superhrubou mzdu spojil s
reformou sociálních výdajů. „Samotný přechod na superhrubou mzdu si vyžádá 900
dílčích změn v zákonech. Kdybychom k tomu přidali ještě odvodový bonus, tak se
to celé rozsype. Technicky mezi tím musí být jednoletá přestávka,“ obhajuje
Richard Sulík slovenský reformní fahrplan.

Srovnání s osudem reforem, které kdysi sestavoval Vlastimil
Tlustý, nicméně pokulhává ještě v jednom podstatném bodě – na rozdíl od Česka
není třeba dokazovat, že se odvodový bonus vyplatí. V loňské koaliční dohodě je
pouze šalamounky zmíněno, že se zavede, pokud bude „rozpočtově neutrální“ a
nebude mít dopad na nejchudší vrstvy. „Je
to formulováno tak vágně, že si to každý může vyložit po svém,“ hodnotí
dosavadní kompromis ohledně zemětřesení v sociálních výdajích Radovan Ďurana z
think-tanku INESS.

Stejně tak si každý může vyložit po svém i výpočty, které
mají výhody odvodového bonusu dokázat. První vzorečky sestavil v roce 2004 sám
Sulík, přičemž mu vyšel přebytek ve výši 72 miliard slovenských korun. O dva
roky později dopady negativní daně propočítával Ekonomický ústav SAV a vyšlo mu
úplně jiné číslo – propad o 58 miliard korun. Není to jen tím, že každý
vycházel z jiného modelu. Propočítat reformy, kdy se změní úplně všechny
parametry sociálního systému, je totiž prakticky nemožné. Jedinou jistotou je
vyčkat, jak to dopadne, a doufat, že se kýžený efekt posílení zaměstnanosti
seškrtáním sociálních dávek dostaví.

Analogie s osudem modré šance, kterou ODS nakonec před pěti
lety zazdila sérií různých přilepšení před volbami, ale v případě dnešního
Slovenska pokulhává. Richard Sulík není Vlastimil Tlustý a nepíše se rok 2005.
A i když odvodový bonus s největší pravděpodobností nebude platit pro důchodce
ani nezaměstnané, jak si liberál Sulík původně maloval, tlak na co
nejpřehlednější a nejúčelovější sociální dávky sílí. Zvlášť když Slovensko už
není jedinou ekonomickou laboratoří, která o negativní dani uvažuje, a dostalo
nečekaného spojence.

 Britská
karta

Velký třesk v systému vyplácení dávek chystá také Velká
Británie. Ministr práce Iain Duncan Smith na příští rok ohlásil nejrozsáhlejší
reformu podpor od druhé světové války. Prozatím by šest nejdražších položek
mělo být sloučeno do jedné jediné, takzvaného univerzálního kreditu. Ostatní by
měly být přezkoumány tak, aby se jejich objem alespoň snížil. Start je
naplánován stejně jako u našich východních sousedů na rok 2013.

 „Konzultoval jsem to
s britskými kolegy a jde o jednu a tu samou věc. Mělo by to umlčet naše
kritiky,“ raduje se slovenský ministr práce Jozef Mihál ze Sulíkovy SaS.
Ostatně, že to Slovensko s reformními snahami myslí upřímně, dokazuje i on sám.
Pro post místopředsedy vlády, který má dbát na to, aby se do rozpočtu vrátilo
víc peněz od nepoctivců a zároveň se méně vydalo nepotřebným, má tu nejlepší
kvalifikaci. Dvacet let totiž vedl konzultační firmy, které radily, jak se
placení daní vyhnout.

Univerzální voják Tlustý

Ač se koncept odvodového bonusu může zdát slovenským
unikátem, zanechal kdysi zřetelnou stopu v Česku. Ještě před tím, než se před
pěti lety Vlastimil Tlustý (ODS) stal ministrem financí, patřil do jeho týmu
poradců také strůjce slovenské reformy odvodů Richard Sulík. Nikoli náhodou –
ODS totiž ve stejné době jako Sulík pracovala na takzvané univerzální dávce,
která měla korunovat myšlenku rovné daně.

S prosazením jednotné dávky, kterou občanští demokraté
nazývali také „zaručený příjem státu“ to ale bylo o dost složitější než na
Slovensku. ODS navrhovala dávku sjednotit na šest tisíc korun (zhruba stejně
jako plánují Slováci), přičemž děti měly dostávat 2400 korun. „Všem rodinám se
výrazně zvýší čisté příjmy,“ přesvědčoval Vlastimil Tlustý v roce 2005 s
kalkulačkou v ruce. Dopad na státní rozpočet, s nímž ODS v rámci celé ekonomické
reformy počítala, vypadal skvěle. První rok měl skončit deficitem 18 miliard,
druhý rok „červenou nulou“, tedy propadem o 1,3 miliardy, třetí rok měl naopak
přinést výnosy – konkrétně až patnáct miliard. Cifra to ale byla nereálná –
mimo jiné počítala se sedmiprocentním růstem ekonomiky a snížením počtu
nezaměstnaných o 100 tisíc za rok. Sama ODS vzápětí otočila – v roce 2006
přiznala, že by za čtyři roky zemi zadlužila o 270 miliard korun. To už se ale
k tlusté peněžence přidala nulová DPH na potraviny a další předvolební dárky,
které liberální koncept rozmetaly.

Blahoslav Hruška

Týždenník EURO, č.10, 7.3. 2011

INESS je nezávislé, neštátne a nepolitické občianske združenie. Všetky naše aktivity sú financované z grantov, 2% daňovej asignácie, vlastnej činnosti a darov fyzických a právnických osôb. Naše fungovanie, rozsah a kvalita výstupov, teda vo veľkej miere závisí aj od Vašej štedrosti.
Naše
ocenenia
Zlatý klinec Nadácia Orange Templeton Freedom Award Dorian & Antony Fisher Venture Grants Golden Umbrella Think Tanks Awards